O jednom takovém odpoledni, ještě z dřívějších dob publikování.
Tak já se vám mořím s klauzurami, abych pak zjistila, že je ta matrice (rozuměj lino) nějaká pochybná, že je na těch tiscích taková divná špína, jako když tu typografickou kompozici poprskáš hvězdnou oblohou. A potom, co už to vypadá, že je té nevzhledné mlhoviny málo, to zas to vytisknu tak, že je to celé křivě, protože přece ráda ořezávám a děsně mi to jde.
To ani nemluvím o tom, jak mi tiskařská barva pohltila prsty, že to sakra nejde dolů, že doma nemám solvinu a jediné, co ji velmi vzdáleně připomíná, je stelivo mojí kočky.
Aby toho nebylo málo, zítra ráno jdu tisknout znova a odpoledne mám klauzury z kresby zátiší. Že nebudu mít ruce jako nějaký Franta bezdomovec, o to si iluze nedělám. A v hlavě mám takové divné pocity, jako bych slyšela o kreslení prvně. Dokonce přemýšlím o tom, jestli je možné to všechno přes vánoční prázdniny zapomenout.
Jo, prázdniny! Kde je jim konec. A kde je konec mému "budu-kreslit-jako-mourovatá". Místo toho jsem dělala kdesi cosi. Myslím ale, že už jsem dost stará na to, abych věděla, že nějaké hraní na kytaru mi dobrou známku nevydělá. Nebo kreslení anatomicky zdeformovaných postaviček. Nebo sledování filmů. Nebo hraní her na playstationu. Nebo běhání po akcích. Nebo psaní tohohle blogu.
Což mi připomíná, že mám připravenou ukázku dalšího designu, teda zatím jenom obrázky (abych někoho nemátla, jinak by to tu dávno bylo, že jo). A že se to sem v průběhu zítřka pokusím hodit.
A jestli se stalo dneska něco pozitivního? Určitě. Někomu cizímu a za mými zády!
